tel.: 723 598 853, vet. ordinace: 728 237 512   
Psí osudy
Abychom vám o kousek více přiblížili jak se v útulku žije, rozhodli jsme se postupně zveřejňovat příběhy psů. Každý zanechal svou chlupatou stopu - někdy smutnou, někdy veselou.
rok 2021 rok 2020
O Jeníčkovi a Mařence
Začnu trochu zeširoka – jsem moc ráda, že jsme jako „páni tvorstva“ dospěli před časem k oficiálnímu uznání, že zvíře není věc, je to živá a cítící bytost a má své potřeby. Ne všichni to však chápou. Pravda, nechá se již dost „prohřešků“ potrestat. Za mne to nejsou tresty výchovné. Když vidím, co jsou schopni někteří dělat, jakou bolest a utrpení, chtěla bych, aby si v rámci pochopení zkusili prožít to, co sami způsobují. Zažívat trvalý hlad, bití, kopání, uvázání k řetězu... (chtěla jsem napsat ještě něco o pekle, ale prý už to bylo moc drsné :-)) Ale zpátky k našemu příběhu. Byla jednou jedna chaloupka, v té žila Osoba a s ní Jeníček a Mařenka. Nevíme jak se tam dostali. Ale víme, že stejně jako v Perníkové chaloupce tam byli zavření. Jen s tím vykrmováním to nebylo tak slavné. Jeníček – Míša, kříženec staforda, přivázaný na řetězu se zámkem v malém prostoru pod schody, bez jakéhokoliv zázemí. Pravděpodobně to bylo také daleko do kuchyně, protože s krmením zavítala Osoba zřídka. Mařenka – Dášenka malá jezevčička, měla svou ohrádku, kam přes plot nelétal sice perníček, ale alespoň rozmáčené staré pečivo.
Malá odbočka: ač ateista, někdy se mi líbí představa nebe. Existují lidé, kteří si je zaslouží. Prvním andělem pro Míšu s Dášenkou byla paní, která si všimla, v jakých podmínkách přežívají a neváhala jednat. Na základě jejího podnětu byli odborem Životního prostředí a Krajskou veterinární správou odebráni z důvodu týrání. Umístěni do útulku v Borovně byli v polovině října 2020. Klasické veterinární příjmové kolečko odhalilo u Míši nevratné poškození zraku, u obou zdravotní stav odpovídající špatné výživě a nedobrému zacházení.
Ani jeden neznal vodítko, vycházky, z doteků měli obavy. Klidná, vlídná a láskyplná péče ale dělá zázraky. Když jsme vybírali, kdo z našich svěřenců vás pozve na plakátku k nám do útulku na Vánoce, byli oba kandidáti v užším výběru - a protože jsme neuměli vybrat jednoho, nakonec byli pozvánky dvě – možná si vzpomenete. Míša mne neuvěřitelně vzal za srdce – i přes zrakový handicap a špatné zážitky se stal sebevědomým, krásným psem – o jeho další cestě někdy příště. Dášenka prokoukla ve zlatou psí panenku. Měla jsem chuť na ní šišlat, kdykoliv jsem jí viděla - a to nešišlám ani na vnoučata, a myslím, že jsem nebyla zdaleka sama. Člověk by jí neustále chtěl chovat, hladit, uklidňovat, hýčkat, prostě takový sladký plyšáček. Okamžitě po zveřejnění se začali ozývat zájemci. A tady potkala Dášenka druhého svého anděla – někoho, kdo byl ochoten pro ni „hory přenášet“. Jsme moc rádi, že Dášenka má šanci poznat a zažít pořádnou porci psího štěstí, máme jen obavy, že až se ještě trochu oklepe ze zážitků Perníkové chaloupky, bude z ní pěkně rozmazlená psí slečna, která si to bude náramně užívat. Posuďte sami – takhle to vidí její nový člověk, kterého si právě teď ochočuje:

-------------------------

Na Fb jsem ve skupince Milovníci jezevčíků, sama mám dvě jezevčí holky, jedna nám ochrnula, je po operaci, chodí hůř, ale milujeme ji co unese její tělíčko.
Když šla na operaci, v ten den jsme museli nechat odejít naši třetí kříženku, velmi podobnou Dášence. Bylo to pro nás velmi těžké období, vyrovnat se se smrtí, do toho podporovat operovanou fenečku a radostně ji dávat najevo, že to bude dobré, rehabilitace, masáže, nahřívání.......
Po roce tak koukám na příspěvky, protože naše příběhy sdílím s přáteli, co mají jezevčíky a najednou tam jedna paní dala fotku, právě odebrané Dášenky, jak sedí v autě, mokrá, vystrašená, ty její očka vykulený. No co povídat, u mě je to vždy na první dobrou. Volám manžela a říkám, koukej, tohle je osudové, zvládneme třetího pejska a adoptovaného? Řekl, no jasně, hned tam volej.
Tak jsem zavolala do útulku, představila se, projevila velmi vážný zájem, vylila své srdíčko a poprosila, jestli se za ní můžeme jet podívat. Dovolili nám to. Hned v sobotu jsme jeli 190 km na návštěvu. Přivedli nám ji ven, seděla na konci nataženého vodítka, vystrašená. Nikdy jsem nic podobného neviděla, bolelo mě srdíčko žalem. Manžel ji vzal do náruče a snažili jsme se ji pomazlit, byla napjatá taková ve střehu. Nicméně jsme věděli, že to je ta pravá srdeční záležitost, ten kamínek co se tam usadil.
Přijeli jsme domů, napsala jsem do útulku, že bychom ji moc chtěli, napsala jsem i něco o nás, jací jsme, jak to máme s pejskama, jak se o ně staráme, že není problém ani veterinární ošetření z hlediska financí. Všechny informace ověřitelné. Paní Kolmanová mi odepsala, že tedy bude počítat s námi jako s novými majiteli Dášenky, i když je zájem o ni velký. Jeli jsme pak ještě na jednu návštěvu, než se kvůli covidu úplně zavřely útulky. Tehdy jsme si ji půjčili ven. Nechtěla s námi jít, ale pomaloučku jsme to zvládli. V lese jsem si ji vzala na klín a prostě jí zpívala, vše, co jsem jí chtěla říct, jsem jí vyzpívala, potichoučku, do ouška. Jak ji miluju, že ji ochráním, že bude mít milovanou rodinu a dvě sestřičky. A teplou postýlku. Seděla, poslouchala a pak se uvolnila, položila mi hlavu na rameno. Když jsme ji vraceli, nechtěla už jít zpět, ale musela, pustili nás dovnitř, viděla jsem ty klece, nikdy jsem v útulku nebyla, bylo to pro mě hrozně traumatizující, ty mříže a ona ta malinká holčička tam. Později jsem pochopila, jakou roli ten útulek hraje v životech takovýchto pejsků. Mají domov, teplo, vlídné zacházení a hlavně řád a ten je velmi důležitým začátkem pro takto týrané pejsky. Řád, kdy je jídlo, kdy úklid, procházka, mazlení a hraní a to všechno s láskou k nim.
Proplakala jsem celou cestu domů a další každý večer před spaním. Říkáme si dobrou noc Nynynko, dobrou noc Stázičko a od toho dne jsme říkávali i dobrou noc Dášenko.
Pak se čekalo, vůbec jsem nevěděla, kde se to brzdí, byla jsem hrozně nešťastná, nazlobená, bezmocná. Chtěla jsem dočasnou péči, paní Kolmanové to paní právnička nedoporučila, prý kdyby to nedopadlo a museli jsme ji vrátit, že by to bylo silně traumatizující jak pro Dášenku, tak i pro nás. Tak jsem začala jednat s úřadem, který ji odebral, byla tam úplně skvělá paní, ta se omlouvala, že to tak dlouho trvá, protože ona i paní veterinářka, co měla napsat průvodní zprávu o odebrání, obě měli covid a teprve se vrátily na úřad. Byly ale tak fantastické, že zprávu a vyjádření napsali do druhého dne a původnímu majiteli Dášenky ji paní z úřadu zavezla osobně, aby se zkrátil čas na doručení, zákonnou lhůtu na odvolání a podobné obstrukce. Nechala to od něj podepsat, že se jí vzdává a konečně jsme pro Dášenku mohli jet. Byla mým dárkem k mým narozeninám, takže Vánoce už trávila u nás. Je to opravdu jiné, mít pejska ze špatných podmínek, chce to velmi mnoho trpělivosti, přemítání, proč toto udělala, proč takto zareagovala a nahrazovat ty negativní projevy velkou dávkou lásky a tolerance. Vypozorovala jsem, že si zapamatovala to moje zpívání do ouška a pokaždé, když jí bylo těžko a přišla, tak jsme zpívali a poslouchali a zklidnili stres a navodili pocit bezpečí. Dodnes to tak má, asi to tehdy byl hodně silný vjem, který si zapsala do hlavičky. S našima holkama (jezevčičkama) se snášela od začátku, někdy před nimi utíkala, chtěla být sama. Někdy tam ještě má takové návyky samotářství, postarat se sama o sebe, ale pomalu to mizí. Spíme všichni spolu, ona chvilku s manželem pak zase přeskočí ke mně, spí nám u hlavy, co nejblíž u nás, někdy si vloží tlapku do mé ruky, jindy si položí tlamičku na můj obličej. Nebo si mi lehne na záda. Potřebuje pocit blízkosti, hlavní osobou jsem pro ni já, můj muž to říká jedním slovem - prostě MAMINKA. Tak takhle to máme s Dášenkou.
Chlup – Kráska a Zvíře
V dubnu roku 2019 v zahradě zadávil pes čerstvě narozené kůzle. FUJ. Ohavné zvíře. Komu patří? Toť otázka. Pes, kříženec vlčáka, polodlouhá černá srst, vyhublý, zanedbaný, na krku zbytky obojku a provazu, vypadá spíš jako přízrak, než domácí mazlík. Vlastně to není ohavné zvíře, jen hodně hladové zvíře, které poslechlo pradávný pud a pokoušelo se lovit. KLAP – tady končí první kapitola.
Kapitola druhá – útulek. Chlupáč byl odchycen a převezen do útulku v Borovně. Vyšetřený, naočkovaný, odčervený, odblešený, vykoupaný, dostal pracovně jméno Chlup. Pravidelným krmením a socializací došlo k tomu, že při zavolání „Chlupe“ se na vás vrhla nadšená HROMADA chlupů s razancí bouracího kladiva. Radostné projevy psího adolescenta. Začínaly se také pozvolna projevovat věku odpovídající pokusy o to, kdo že bude šéfovat. Pro jeho adopci jsme měli dost jasnou představu – ideálně středněletý muž, aktivní, klidný, s pevným, ale citlivým vedením svého psa. No, ale znáte to – člověk míní …. KLAP
Kapitola třetí – Kráska. Do útulku si pro Chlupa přijela se svými rodiči drobná, křehká holčina (doufám, že se neurazí, když to bude číst :-)). Byl předám s pocitem …děj se vůle boží. Doporučili jsme výcvik a kastraci a doufali, že Chlup po kastraci zklidní a bude to dřív, než svou novou paničku převálcuje přemírou energie a vlastní hlavou. Jenže jsme byli opět vedle. Zvíře našlo svou Krásku a my jsme měli za hloupé nápady s kastrací a výcvikem trpět. Adélka začala s Chlupem chodit na tréninky agility pořádané útulkem. Zatímco trenérka na něj nesměla ani špatně kouknout, aby jí nedal najevo, že ona mu tedy nic říkat nebude, Adélka mohla cokoliv. Myslím, že se dost bavil v okamžiku kdy nás jeho panička „nutila“ ochutnávat speciální psí dobroty, které mu sháněla na jeho pošramocené trávení (jako u spousty psů, kteří trpěli podvýživou, se u Chlupa rozvinuly intolerance a alergie). Mám pocit, že mezi nimi byli i sušení brouci. Možná to nakonec přece jen je ohavné, škodolibé zvíře. Ke kastraci nedošlo. KLAP
Kapitola další – Chlup si užívá. V tomto případě obrovskou jemností, trpělivostí a láskou si Kráska ochočila Zvíře. Jezdí spolu na výlety, navštěvují hrady i kavárny, podnikají spoustu aktivit. Chlup byl už i v zahraničí, stanoval a zkusil si i virtuální dogtreking. Je šťastný za jakoukoliv legraci a od své zbožňované paničky se nehne na krok. Adélka tvrdí, že miluje lidi – my víme, že miluje Adélku a aby měla radost dělá, že miluje i ostatní. Našly se duše, které se měly najít a vzájemně se dělají šťastnými a to je velmi krásná a vzácná věc. Takže tady žádné KLAP není a doufám, že dlouho nebude. Držte jim palce.
P.S. myslím, že tatínek Adélky nebude potřebovat brokovnici, až se kolem domu začnou rojit nápadníci
Kevin – darovaný život
Jak často jste už slyšeli, nebo sami vyslovili větu, že „jsou to věci mezi nebem a zemí „? A lidé, kteří sdílejí život se zvířecími společníky, mají jistě dost historek o různých podivnostech.
Naší útulkovou podivností je Kevin. Kříženec labradora. Jde mu na čtrnáctý rok, z toho skoro pět let žije v útulku a už skoro rok tady nemusel být.
Jeho historie, coby svěřence našeho útulku, začala v září roku 2016. Starší paní v důchodovém věku neměla sílu fyzickou ani psychickou se o tak velké, občas trochu svéhlavé zvíře starat a tak svěření do péče útulku byla pro oba nejlepší varianta. V té době bylo Kevinovi 9 let. Žádný psí mladík, ale dalo by říci pán v nejlepších letech. Zdravý pěkný pes. Měl velkou šanci si brzy najít novou rodinu. Jenže Kevin si ne a ne vybrat. Má oblíbené lidi a ty ostatní, co mu prostě podle momentální nálady více či méně lezou na nervy. Po nějaké době jsme vzdali pokusy o jeho umístění a stal se z něj „náš“ pes. V loňském roce, kdy mu bylo 13 let, což je na takového psa už docela pěkný věk, přestal chodit, skoro se nemohl zvednout a vypadal tak špatně, že jsme dokonce řešili variantu uspání, aby se netrápil.
V té době jsme spouštěli program „Virtuální adopce“. Je to pro lidi – dobré duše, kteří nemohou mít chlupáče doma, ale rádi pomohou a na druhé straně jsou psi, kteří nejsou vhodní pro přímou adopci ať už z důvodu věku, nemoci či komplikované povahy, ale stále potřebují krmit, ošetřovat a léčit a to je třeba z něčeho financovat.
Dvě takové skvělé duše si virtuálně adoptovaly Kevina. Posílají peníze na účet a balíčky s hračkami, dobrůtkami a dalšími věcmi pro příjemný psí život. A tady nastává to „mezi nebem a zemí“. Kevin jakoby si konečně vybral a řekl si, že tyhle dvě dámy jsou to pravé a rozhodně si takovou péči a rozmazlování dá líbit. Byla to velká láska na „první balíček“. Najednou výborně zareagoval na léčbu, kterou jsme už zkoušeli jako poslední zoufalý pokus, a dnes byste ho nepoznali – běhá jako čiperka, hraje si, občas má rozpustilé nálady. Máme podezření, že přesně ví, kdy mu přijde další balíček, nadšeně se účastní jeho rozbalování a hledá nejdřív ty nejlepší laskominy.
Pevně věřím tomu, že paní Alena a paní Petra nedarovaly (stále v darování pokračují) Kevinovi „jen“ peníze a věci, ale darovaly mu další život. A že si ho užívá. Děkujeme.
Tohle povídání není jen o Kevinovi. Je i o lidech, kteří pomáhají. A před těmi se hluboce smekám.
Dusty – důležitý svědek (příběh jednoho štěněte)
Tento příběh začíná v lese CHKO Brdy, kde byly odchyceny dvě hladové fenky a převezeny na oddělení MP Strašice. Když se k nim v patřičné době nepřihlásil žádný majitel, putovaly obě psí holky do útulku v Borovně. Starší asi 4letá Milka a mladší, pravděpodobně její dcera, odhadem jednoletá Madlenka. Ještě než proběhla karanténa, ukázalo se, že Madlenka přes svůj nízký věk se už ve správnou chvíli potkala se sympatickým psem a je březí. Narodili se tři pěkní psí kluci. Valíšek, Conorek a Dustík.
První si novou rodinu našla Milka – má velmi důležitý post – střeží státní správu. Štěnata se rozešla do svých stálých domovů, jen co dorostla přiměřeného věku a Madlenka má také pelíšek na místě plném lásky.
Dustík, na rozdíl od svého brášky Conorka, který bohužel vlivem genetické poruchy, pravděpodobbně i špatnou výživou v začátku březosti a nízkým věkem fenky, onemocněl autoimunitním onemocněním a přes veškerou péči a léčbu odešel do psího ráje velmi brzy v náručí smutných páníčků, má úplně jinou výbavu genů – je to totiž psí Belmondo. Lumpík, zloděj, dareba, kterému žádná akce a legrace není cizí (jen to páníčkové někdy špatně chápou, že je to právě ta legrace) s výrazem, kterému odpustíte i rozkousané italské kozačky. Díky tomu výrazu a šťastné, veselé a kamarádské povaze nejspíš své milující páníčky stále má přes to, že okousaných věcí má na kontě dostatek včetně stylového psího záchodku (umělá tráva skvěle čistí zuby a ve zbytku se docela dobře spalo). Páníčka se snaží naučit hry jako na honěnou (ukrást a utíkat kolem zahrady s něčím co zrovna nutně potřebuje) a třeba taky na schovku (jestli najde všechny rozsypané šroubky v trávě?). Někdy to jde ztuha, ale oni se to páníčkové naučí. Aby se Dustíkovi někde neztratili, pro jistotu si je pořádně hlídá - hodně s nimi cestuje a chodí na výlety. Na Sněžce byl důležitým svědkem při velké události – oficiálním zasnoubení těch svých dvounožců co si je adoptoval. Tak mu držte palce, ať se mu povede je řádně vychovat.