Včera byl Mezinárodní den testovaných zvířat.
My ho ale nechceme připomínat jen jako symbol jejich minulosti, ale jako naději do budoucna. 
Věříme, že věda může jít kupředu.
Že zvířat v testech může být méně a že alternativní metody dostanou víc prostoru.
Pomněnka je jednou z těch, které to zvládly a dostala se do úžasné rodiny.
A tady je její příběh za šťastným životem.
Milí kamarádi,
dovolte mi, abych vám vyprávěla svůj příběh.
Narodila jsem se za zdmi laboratoře, kde můj život závisel na vědeckých experimentech. Byla jsem jen číslem, pouhou součástí výzkumu, který byl se mnou zamýšlen. Moje mírumilovná povaha mě předurčila k roli laboratorního zvířete – bez lásky, bez útulného domova.
Pak ale přišla Druhá šance – šance na nový život. A tak jsem se dostala k hodným lidem v útulku Borovno, kde už jsem nebyla jen číslo. Dali mi jméno – Pomněnka.
V Borovnu jsem poprvé zažila, co to znamená být milována. Ale to byl teprve začátek mojí cesty. Cesty, která mě zavedla do domova, kde jsem se učila, co znamená skutečné soužití s lidmi – jak se chodí na procházky, jak znovu začít důvěřovat, a jak si osvojit hygienické návyky. Pochop, to všechno bylo pro mě nové.
Jednoho dne mě ta hodná paní z Borovna vzala a odvezla do městské části, kde na mě čekala nová rodina.
Poprvé, když mě nová panička vzala do náruče, byla jsem tak vyděšená, že jsem se počůrala. Nechápala jsem, proč mě drží. Stres mě paralyzoval – zvuky vysavače, cinkání kovových misek, všechny ty nové podněty a hluk venku mě uváděly do stavu zmatku a strachu. V takových chvílích jsem zamrzla, nemohla se pohnout a třásla jsem se.
Moje panička mi ale pomáhala – nosila mě v náručí, což mě zpočátku děsilo. Ale postupně jsem zjistila, že jsem v bezpečí. Pokrok!
Velkou oporou mi byl můj bíglí bráška. Učila jsem se od něj – pozorovala jsem, jak reaguje na lidi, jak se na něj někdo usměje a on na oplátku vkládá důvěru.
Moje víra v lidi byla hodně nahlodaná, ale díky němu jsem začala pomalu důvěřovat alespoň těm nejbližším. Byl mým velkým učitelem – třeba mě naučil, jak správně zvednout nožičku při čůrání… a to jsem přitom holčička! 
Začala jsem poznávat, jak skvělé je ležet na gauči nebo v peřinách, tahat se o hračky, štěkat při hlídání a na noc si položit hlavičku na krk své paničky, abych cítila tlukot její krční tepny – tak, jak to dělávají štěňátka.
V přírodě je nám nádherně. Je tam klid, mír a spousta pachových stop. Panička má co dělat, aby s námi udržela tempo, ale zvládá to. S námi je to totiž pořádná jízda!
A tak – pokud máš, člověče, místo ve svém srdíčku a hlavně trpělivost, věz, že i když někdy přijde regrese a budu se znovu učit, co to znamená žít v tomhle novém světě, a občas mě přepadne strach – mé smutné vzpomínky budou pomalu slábnout a ty radostné sílit.
Nezapomeň, mám spoustu bíglích přátel, kteří pořád čekají na svou Druhou šanci.
S vděčností,
laboratorní bíglička Pomněnka
