Milý světe,
jmenuji se Maceška. Možná jsi o mně nikdy neslyšel, protože celý můj dosavadní život se odehrával za zavřenými dveřmi – v tichu laboratoře, kde každý den vypadal stejně. Bílá světla, chladná podlaha, a lidé v pláštích, kteří mě nikdy neoslovili jménem. Jen číslem.
Narodila jsem se, abych sloužila. Nepoznala jsem mámu déle než pár dní. Nepoznala jsem hru, běh, smích dětí ani voňavé ruce člověka, který by mě hladil jen tak – z lásky. Místo toho jsem se naučila být potichu. Naučila jsem se nebát, i když jsem se bála. Naučila jsem se doufat, i když jsem nevěděla v co.
A pak… pak se něco změnilo.
Jednoho dne mě vyndali z klece a dali do náruče někoho úplně jiného. Nevoněl po dezinfekci, ale po životě. Měl měkké oči a chvěl se, když se mě dotkl – jako by mu na mně záleželo. Poprvé v životě jsem uslyšela své jméno. Macéško, zašeptal.
Dnes ležím v pelíšku, který voní po domově. Učím se, co znamená být pes. Že jídlo se dává z lásky, ne za odměnu. Že ruka může hladit, ne jen bodat. Že dveře se dají otevřít – a za nimi nejsou stěny, ale zahrada. A slunce.
Nezlobím se. Jen doufám, že na světě bude víc lidí, kteří si všimnou těch, jako jsem byla já. Protože i my si zasloužíme šanci. Šanci žít, šanci milovat, šanci být milováni.
S vděčností,
Maceška
